Jana Mielke

Bu, bu, bu - uprchlíci

14. 02. 2018 23:07:07
Žiji v multikulturním Berlíně spolu s hromadou muslimů a uprchlíků a světe div se, nestrádám... článek napsaný na základě vlastních zkušeností.

Po lednových prezidentských volbách jsem se rozhodla, že se už dál jen tak nemohu dívat na to, jak je v českých médiích prezentováno téma uprchlíků. Z velké většiny články informují pouze o negativních věcech, už z nadpisů na toto téma kape krev, slovo muslim je skoro synonymem pro slovo terorista a nikdo se nesnaží toto trestuhodné zkreslení vyvrátit. Hlavně, že čtenáři klikají, hlavně že lidé to či ono periodikum kupují. Výsledkem jsou vyděšení občané mé milé a krásné vlasti, což se hodí ne jednomu populistickému politikovi včetně prezidenta.

Už deset let žiju v Berlíně a musím Vám, vážení čtenáři, říct, že sledovat dění u nás doma takto "zvenku", je opravdu utrpení. Mnohokrát jsem se už dočetla, jak tu v Německu nesmírně trpíme pod uprchlickými nájezdy, jak tu již není bezpečno, že jsme tu nedobrovolně islamizováni a že se bojíme chodit po ulicích a Bůh ví co ještě.

Takže. Ničeho takového jsem si nevšimla, a to jsem žila osm let ve čtvrti Moabit, kde je dokonce známé přijímací středisko LaGeSo (Landesamt für Gesundheit und Soziales). Jistě si všichni pamatujete na krizi v roce 2015 a 2016. Tehdy jsme opravdu měli na ulici uprchlíky, kam oko dohlédne. V českém tisku se tehdy psalo o tom, jak je tu nebezpečno, jak se Angela zbláznila, jak budou divocí uprchlíci znásilňovat ženy, muže, děti, psy a vlastně vše živé na potkání a Bůh co ještě. Po Staroměstském náměstí jezdil kočovný herecký spolek Konvičkovců...no hysterie na druhou.

Po několika dnech mi to nedalo a prostě jsem se šla na ty "individua" podívat, protože není nad vlastní zkušenost. Šla jsem rovnou před naše milé LaGeSo v sousedství a sedla jsem si tam na lavičku pod strom. Ženská jedna bláznivá, říkáte si jistě, copak je na hlavu padlá? Takhle si koledovat! Holt zvědavost byla vetší, než strach. Prostě jsem potřebovala vědět, jestli opravdu uvidím pouze mladé muže s drahými tablety a mobily v rukou a také jsem si chtěla ověřit pravdivost tvrzení pana Doc. Konvičky a rádoby seriózních českých médií.

Sedím, koukám okolo sebe a pořád se nic neděje... 5 minut, 10 minut, 30 minut... pořád mě nikdo neohrožuje, nikdo mě nekamenuje, podotýkám, v té době jsem byla odbarvená na blond, takže jsem se tam vyjímala jako pěst na oko. Okolo mě postávali muži různého věku, ženy seděly na šátcích na zemi s dětmi, ty starší okolo pobíhaly a hrály si. Všichni byli v klidu, že by překypovali veselím, se říct nedalo, ale starali se hlavně sami o sebe. Asi po hodině se mě dva muži slušně a plynnou angličtinou zeptali, jak se dostanou k metru. Pozdravili, poprosili a poděkovali, rozloučili se a odešli... žádné znásilnění, žádný Korán v ruce, nic...to jsem z toho jelen! Pomalu jsem se začínala nudit. A tak jsem se taky rozloučila, popřála jim hodně štěstí a šla si zase po svých.

Takže se hlavně uklidněte, ne nadarmo se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení a žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Že pane prezidente?

Autor: Jana Mielke | karma: 37.91 | přečteno: 3873 ×
Poslední články autora